I WILL SEE A BETTER FUTURE

Červenec 2011

Koťata

26. července 2011 v 20:25 | Kaze-chan
Gomen. lidičky, ale máme nový dvě koťátka a psa a ony se mezi sebou perou a do toho ten pes, musim je hlídat nemám moc času na net, jenom jdu na záchod a už slyšim jak na sebe syčí a prskají a jedna kočka se nám ztratila, vážně máme moc práce, takže nemám moc času na blog. Gomen, gomen hned jak se trochu snesou něco sem přidám slibuju =)

Mini oznámko

23. července 2011 v 14:06 | Kaze-chan
Omlouvám se, já vím že jsem teď nic dlouho nepřidávala a tak, ale mám docela málo času, to víte prázky, ale nebojte se mám připravený nějaký jednorázovky a i jednu kapitolovku. Tak až budu mít čas tak sem něco určitě dám. Ještě jednou gomen...

Sohma Yuki

21. července 2011 v 13:31 | Kaze-chan |  Galerie
Ještě obrázky Shoma Yukiho ze Fruits Basket :* prostě kawaiii

Orihime

21. července 2011 v 13:23 | Kaze-chan |  Galerie
Na googlu jsem našla tyhle úžasný obrázky Orihime z Bleache. :*


Skillet - Monster

20. července 2011 v 13:44 | Kaze-chan |  Dobré songy
Objevila jsem tuhle písničku a je naprosto božíí, tak jsem jí sem hnedka hodila ;) =)

♦ Jenom ty mi pomůžeš II ♦

20. července 2011 v 7:46 | Kaze-chan |  Kapitolovky
Nějakým záhadným způsobvem vesmír zařídil že mi teď funguje blog.cz ale nevím kdy se zase něco pokazí, je to nějaký vadný... Tak sem rychle házím druhou část povídky =)
Doufám že i bez chyb, ale nic nezaručuji.

♦Yuki♦
Nervózně jsem se posadil za stůl a čekal jsem až otec začne jíst. Oba dva se na mě tak divně dívali. Nevěděl jsem, jestli jsem někde neudělal nějakou chybu a tak jsem si přehrával své chování pořád dokola, ale vše se zdálo být v pořádku. Ruce jsem si tiskl k břichu aby nebylo tolik slyšet jak se na mě podepsalo být takřka celý den bez jídla, ale nebylo to moc platné, protože rodiče se divně pousmáli.
"Omlouvám se zlato, ale měl jsem večeři v práci, dneska jíst nebudu." řekl otec a vstal ze stolu se škodolibým výrazem.
"Dobře zlato." kývla za ním mile matka. "Nepochopil jsi? Padej do pokoje!" křikla na mě.
Vstal jsem. V tu chvíli jsem si oprášil všechny nejhorší nadávky co znám a v duchu jsem je proklínal.
Zavřel jsem za sebou dveře do pokoje.
"Jak jsem si jenom mohl myslet že mi prominuli? Znám je až moc dobře než aby to byla pravda." povzdechl jsem si a klesnul jsem na postel.
Ačkoliv se můj hladový žaludek dožadoval jídla, ignoroval jsem to a šel jsem rovnou spát. Tohle nemělo cenu.

♦Chris♦
Když Yuki tak utekl trochu mě to překvapilo. Dobře tak ho nechám ať si požádá o pomoc sám. Řekl jsem si. Nemělo cenu se do toho míchat. I když až si řekne bude pozdě. Řekal moje sarkastická část. Ale co.
V kuchyni jsem si vzal něco k večeři a už jsem neměl náladu cokoliv dělat tak jsem jenom usnul.

♦Yuki♦
Vstával jsem s divným pocitem. Ale i ten brzy přehlušil obrovský hlad. Vstal jsem a vypnul jsem budík, aby nevzbudil rodiče a já se mohl najíst. Oblékl jsem se do školy, ještě jsem narychlo napsal nějaké úkoly a sešel jsem dolů. Jaké bylo překvapení, když jsem viděl matku jak poskakuje v kuchyni. Mrskla po mě nelichotivým pohledem a věnovala se plotně.
Zašel jsem do koupelny, ale i tam se za mnou nesla vůně smažených vajíček se slaninou. Zavřel jsem za sebou dveře a podíval jsem se do zrcadla. Modřina nebyla tak vidět jako včera. Třeba si toho lidi nevšimnou když se budu chovat nenápadně.Ještě jsem si vyčistil zuby protože jsem nepředpokládal že budu něco jíst a vyšel jsem z koupelny.
Rodiče seděli u dobré snídaně, ale pro mě nic nachystaného nebylo. Jako bych to snad čekal..
"Odcházím." prohodil jsem. Ani jeden se neozval tak jsem si to přebral jako souhlas a vyšel jsem z domu.
Byl podzim a už se ráno začalo ochlazovat tak jsem se zachumlal víc do mikiny a šel jsem ke škole.
Tam mě čekalo docela milé překvapení v podobě Chrise.
"Ahoj." prohodil směrem ke mě. Kývnul jsem že ho beru na vědomí. Chtěl jsem být hlavně sám. Jestli se do toho Chris začne míchat tak bude problémy a to jsem nechtěl.
"Co je ti?" zeptal se. Na chvíli jsem k němu vzhlédl. Zelený pohled se do mě zabodával. Věděl jsem, že mu neušla modřina na mé tváři.
Najednou se mi na chviličku zatmělo před očima. Trochu jsem zavrávoral, ale vyrovnal jsem to.
"Ta co je ti? Jsi v pohodě?" opakoval svo ji otázku.
"Jo, nedělej si starosti." řekl jsem a rychle jsem se vzdálil aby na mě nemohl křičet, nebo tak něco.

♦Chris♦
Štvalo mě, že mě ignoruje, ale asi nechce aby se do toho kdokoliv míchal. Pokrčil jsem rameny a šel jsem pomalu do třídy. Stejně mi ale neušla modřina na jeho tváři. Povzdechl jsem si.
Když jsem přišel už seděl ve třídě a nepřítomně hleděl z okna.
Sedl jsem si vedle něho a postřehl jsem jak se zachvěl. Nachystal jsem si věci na hodinu a neotravoval jsem ho. Stejně se mnou nemluvil.

♦Yuki♦
Byl jsem rád, že mě Chris už neotravuje, nebo nemá o mě starost. Takhle se aspoň do ničeho nenamočí. A já jsem zvyklý na samotu. Ale bolelo mě břicho z hladu a byl jsem unavený.
Jak přišel učitel zapisoval jsem si poslušně co říkal a potom jsem padl na lavici a zavřel jsem vyčerpaně oči.
Chris mě vzbudil jak začala přestávka a já se na něj vděčně usmál. Ale zbystřil jsem když se za mnou začali trousit holky. Pořád se ptali na to samé, co mám rád, kde bydlím, kdy mám narozeniny, jestli mám holku, nebo mi podlézaly a říkaly jaký jsem roztomilý, chytrý, že vypadám jako model a tak dál.
Už ze mě trochu opadl včerejší strach, ale stejně jsem jim nevěřil. Odpovídal jsem na některé otázky, ale měl jsem toho dost. Vstal jsem a šel jsem na záchod.
Obličej jsem si musel opláchnout studenou vodou abych zůstal vzhůru a neusínal.

♦Chris♦
Když tak najednou odešel vydal jsem se za ním. Našel jsem ho jak si myje obličej. Díval se na tu modřinu a něco zaklel. Pousmál jsem se a nenápadně jsem šel za ním.
"Ty holky jsem dost otravný, co?" nadhodil jsem. Polekaně s sebou trhnul, když si uvědomil že tam není sám.
"Nechápu, proč mě nenechají napokoji." řekl a zkoumal modřinu na tváři.
"Chtějí aby si s nějakou chodil." řekl jsem. Mírně strnul, ale potom zavrtěl hlavou.
"A potom by mě nechali na pokoji?" zeptal se.
"Ne, otravovali by tě stejně, ale ta jedna by byla za hrdinku že se jí podařilo tě sbalit."
sledoval jsem jeho reakci. Nevypadal šťastně.
"Ale to neřeš, poznají že u tebe nemají šanci a upnou se na někoho jiného." snažil jsem se ho povzbudit, ale nevypadalo, že by se mi to moc dařilo. "Pojď už bude hodina." řekl jsem a mírně jsem ho zathal za rukáv aby bral mé slova ne vědomí.
Otočil jsem se a šel jsem. Varoval jsem ho a je na něm jestli půjde nebo ne.

♦Yuki♦
Šel jsem za Chrisem na hodinu, ale udělali ze mi mžitky před očima a zavrávoral jsem. Chtěl jsem se něčeho chytnou tak jsem zavadil o Chrise, který se hned otočil. Ale nevím co udělal, protože jsem omdlel.

♦Chris♦
Díval jsem se na Yukiho a rozhodně mu nebylo dobře. Chytil jsem ho než dopadl na zem. Za chvíli se probral. Roztomile zčervenal když si uvědomil že mi leží v náručí.
"Co se stalo?" zeptal se trochu mdlým hlasem.
"Na to bych se měl ptát já." podotkl jsem. "Vezmu tě na ošetřovnu." řekl jsem když se pokoušel vstát.
"V pohodě to zvládnu." řekl a odstrčil mě od sebe.
"Proč si nenecháš pomoc?" zeptal jsem nechápavě. Omluvně se na mě podíval, ale nic k tomu nedodal. "Stejně sotva stojíš, rozhodně si musíš odpočinout." konstatoval jsem když se zadržel zdi, aby nespadl. Blbec. Nechápe že mu chci jenom pomoc? Ptal jsem se sám sebe, když se konečně podvolil mé vůli a šel za mé pomoci na ošetřovnu.
"Kdy si naposledy jedl?" zeptal jsem když slyšel jak mu kručí v břiše.
"Včera. Snídani." řekl.
"To se pak nesmíš divit že ti je zle." řekl jsem. Jenom se pousmál.
Zaklepal jsem na ošetřovně. Setřička nám otevřela a já vysvětlil problém.
"Dobře, hned mu něco dám, ty se můžeš vrátit do třídy. Nechám ho tu ať si odpočine." řekla a odběhla.
"Vidíš? Je docela milá." snažil jsem se ho ještě povzbudit, ale netvářil se nijak nadšeně.
"Dám ti potom opsat co bylo a po škole se za tebou stavím." řekl jsem. Usmál se. "Tak jo." řekl rezignovaným hlasem. Usmál jsem se a šel jsem zpátky do třídy.

♦Yuki♦
Sestřička mi přinesla nějaké jídlo. Ani jsem nevnímal co jím, měl jsem opravdu děsný hlad.
Poděkoval jsem jí trochu ustrašeným hlasem. Pořád jsem nebyl nijak nadšený z toho, že nejsem na hodině, ale co. Nakázala mi ať si lehnu a odpočinu si. Poslechnul jsem jí a usnul jsem.
Když jsem se probudil, viděl že u postele sedí Chris a se zájmem mě pozoruje.
"Ahoj." řekl.
"Proč si mě nevzbudil?" zeptal jsem se.
"Vypadal jsi tak sladce, neměl jsem to srdce tě budit." řekl a usmál se, když nad jeho poznámkou mírně rozpačitěl.
"Tady máš sešity na opsání." řekl a hodil je na mě.
"Díky." usmál jsem se.

♦Chris♦
Bylo mi trochu líto, že se probral a já nemohl sledovat jeho spící tvář dýl. Dal jsem mu ty sešity a vnitřním uspokojením jsem sledoval každý jeho úsměv. Vážně byl roztomilý.
Zavrtěl jsem hlavou. "Máš dneska čas?" zeptal jsem se. Váhavě přikývnul.
"Tak dělej ať vypadnem ze školy co nejdřív." usmál jsem se.

Blbne!

19. července 2011 v 13:23 | Kaze-chan
Už zase mi blbne blog.cz tak nevím jak to teď půjde s povídkama a se vším, nefunguje mi enter a ani skoro nic, takže asi na chviličku nebudu moc přidávat nové články, vážně gomen lidi :(

♦Jenom ty mi pomůžeš I♦

18. července 2011 v 19:58 | Kaze-chan |  Kapitolovky
Takže jsem se rozhodla dát sem ještě jednu kapitolovku. Tu minulou jsem se rozhodla zrušit a ještě jí trochu pozměnit a doladit, takže jí možná časem zase vrátím. Doufám že se vám bude líbit, bude sem tam trochu psycho, ale jenom malinko. Neřekla bych že bude mít moc kapitol tak 8, víc asi ne. Nevím co víc k tomu dodat, snad jenom že tady máte první kapitolku a že doufám že se vám bude líbit a prosím o nějaké ty komentíky. Děkuji =D

♦Yuki♦
Sedím ve svém pokoji a kolena si tisknu k obličeji. Po tvářích se mi řinou slzy. Už to udělali zase. Zase mě zbili. Jenom jsem převrhnul hrnek s čajem. Ještě teď mě bolelo celé tělo. Zaslechl jsem kroky. Rychle jsem si setřel slzy.
Matka vtrhla do mého pokoje bez zaklepání. "Co si myslíš že děláš?" rozkřikla se na mě.
"Koukej dělat úkoly do školy. A ať tě ani nenapadne mít hroší známku než 1. My tě živíme a takhle se nám ty odvděčuješ? Koukje něco dělat!" křičela na mě a práskla dveřmi.
Po tvářích se mi zase spustily slzy. Ani jsem se je nesnažil zadržovat. Vážně. Ne nadarmo se říká z deště pod okap. Sedl jsem si za stůl a svůj fialový pohled jsem zabodnul do učebnic. Dělal jsem domácí úkoly i všechny nepoviné a dokud jsem neuměl všechno perfektně nešel jsem spát.
Skončil jsem asi až v jednu. Malátně jsem vstal a došel jsem k posteli. Bolela mě hlava a byl jsem neskutečně vyčerpaný. Zhasnul jsem lampičku a přikryl jsem se. Usnul jsem bezesným spánkem.
Ráno mi zazvonil budík a já jsem ho vypnul. Bylo půl sedmé. Čas kdy vstávám. Oblékl jsem si školní uniformu. Vzal jsem si tašku a potichu jsem za sebou zavřel dveře.
Tašku jsem odložil v kuchyni, kde jsem si vzal potichu snídani, neboť oba mí adoptivní rodiče ještě spali. Potichu jsem umyl nádobí po snídani a ještě jsem nakouknul do koupelny.
Na tváři jsem měl modřinu od toho jak mě včera otec uhodil. Včistil jsem si zuby a hnědé vlasy jsem si zčesal do obličeje. Modřinu jsem si jemně zamaskoval trochou mtčinýho make-upu a šel jsem do školy.

♦Chris♦
Ráno jsem vstal za zvuku toho protivného budíku. Bylo něco okolo sedmý. Protáhnul jsem se a ještě chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabal s postele. Rychle jsem naházel věci na učení do tašky.
Narychlo jsem do sebe něco hodil a v koupelně jsem prohrábnul hřebem své uhlově černé vlasy a zašeptal jsem krátkou motlitbu u fotky svých zesnulých rodičů.
"Odcházím." zašeptal jsem do prázdného bytu a šel jsem do školy. Horečně jsem přemýšlel jestli nebyli nějaké úkoly, ale i kdyby byli už s tím moc neudělám.
Do třídy jsem vešel tak akorát se zvoněním. Pohled mi padl na jednoho kluka, který seděl úplně vzadu v mé lavici. Ještě jsem ho tady neviděl. Asi někdo nový. Viděl jsem, že po něm holky pokukují a rozhodnul jsem se jít ho omrknout.
"Ahoj." řekl jsem a sedl si vedle něj.
Vzhlédl ke mě a trochu se pousmál. Tak roztomilý. Prolétlo mi hlavou.
"Jsi tu nový?" zeptal jsem se. Přikývnul.
Povzdechl jsem si. S ním moc zábavy asi nebude.
"Promiň zašeptal a vstal. Nechápal jsem. Za co se mi omlouval? Vždyť nic neudělal, ne?
Zavrtěl jsem hlavou a nachystal jsem si věci.
Vrátil se až se zvoněním na hodinu.
Hodil po mě omluvným pohledem a mlčky si sednul. Pořád ho nějak nechápu.
Vešel učitel a všem ho představil.
Pochytil jsem, že se jmenuje Yuki. Vážně hezký jméno. Ten kluk se mi zamlouval, ikdyž byl mírně vyhublý. Povzdechl jsem si. Ten určitě nebude na kluky.
Věnoval jsem se učitelovu výkladu a pomrkával jsem po něm.

♦Yuki♦
Necítil jsem se mezi těmi lidmi dobře. Bál jsem se, že budou stejní jako moji rodiče. Nikdy jsem nic jiného než týrání nezažil a tak jsem myslel, že to tady bude stejné.
Rychle jsem psal učitelův výklad a snažil jsem se nevnímat pohledy toho kluka co seděl vedle mě.
Jenom si shrábnul vlasy víc do obličeje a dělal jsem co jsem měl. Nechtěl jsem mít problémy.
Oddechnul jsem si když se mi podařilo být celkem nenápadný. Ovšem o přestávce mě začaly otravovat všelijaký holky. Pořád se na něco ptaly a mě to děsilo.
Podíval jsem se zoufalým pohledem po mém sousedovi aby mi nějak pomohl. Zdálo se že mě pochopil protože se ozval: "Nevidíte že ho děsíte? Nechte ho aspoň ten jeden den vydechnout, zítra klidně uspořádáme tiskovku." řekl naštvaně a holky s mírným brbláním odcupitaly. Pořád se ale po mě divně dívaly.
"Dík." hlesnul jsem.
"V pohodě." řekl můj soused a usmál se.
Bylo ticho. Nechtěl jsem ho ničím otravovat a tak jsem jenom pokukoval po třídě.
"Pořád takhle mlčíš?" zeptal se mě.
"Promiň." řekl jsem automaticky a vyděšeně jsem se na něj podíval. Myslel jsem, že jsem udělal nějakou chybu.
Ten kluk se ale rozesmál.
"Nemusíš se mi omlouvat. Neudělal jsi žádnou chybu." řekl a ještě mu cukaly koutky.
Jenom jsem se usmál protože jsem nevěděl co na to mám říct. Chvíli na mě zaraženě hleděl. "Udělal jsem něco?" zeptal jsem se.
"Ne to jenom..Měl by ses usmívat častěji." řekl. Trochu jsem zčervenal a on se zase rozesmál. V tu chvíli jsem se cítil nějak divně. Neměl jsem pocit, že by mi chtěl nějak ublížit a tak jsem se trochu uvolnil.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se potichu a s trochou obav v hlase.
"Chris. Ty jsi Yuki, že?" zeptal se pro jistotu. Přikývnul jsem. Podíval jsem se na něj. Delší černé vlasy, zelené oči, plné rty a světlá pokožka. Ohodnotil jsem jeho vzhled a mírně jsem se pousmál. To jméno mi k němu skvěle padlo.

♦Chris♦
Trochu mě znervóznilo když si mě tak prohlížel, ale potom se se spokojeným úsměvem obrátil k tabuli, protože začala další hodina.
Pousmál jsem se.
Zbytek dne se mnou moc nemluvil a snažil se vypadat hlavně nenápadně. Což se mu kupodivu dost dobře dařilo. Asi v tom bude mít praxi. Přemýšlel jsem a vycházel jsem ze školy. Uvědomil jsem si, že se něco děje. Všechny pohledy byli upřené na bránu školy. Stálo před ní černé auto a z něho právě vylézala nějaká žena. Yuki tam stál a já jenom zaslechl křik a potom jsem viděl jak mu na tvář dopadla rána pod kterou se zapotácel.
"Jak sis mohl dovolit použít můj make-up?" křičela na něj ta žena.
"Jinak by to bylo vidět." bránil se Yuki, ale za to schytal další.
"Neopovažuj se mi odmlouvat!" křikla na něj. "Počkej až to doma řeknu otci!" křičela a nasedla do auta. Yuki viditělně ztuhnul. Žena na něj ještě něco křikla a odjela.
Rozběhl jsem se k němu. "Yuki." zašeptal jsem. Trhnul sebou a v očích měl strach. Podíval jsem se na jeho tvář, kde se rýsovala nemalá modřina. Neměl jsem slov. Chtěl jsem k němu vztáhnout ruku.
"Nech mě napokoji." řekl Yuki na půl chladným a na půl ustrašeným hlasem.
"To nemůžu podívej se na sebe." řekl jsem pevně.
"Není to tvoje věc." řekl a chtěl odejít. Chytil jsem ho za rameno, ale syknul bolestí.
"Prosím." zašeptal a rozběhl se pryč. Nechápal jsem to, ale nemohl jsem to takhle nechat.

♦Yuki♦
Rozběhl jsem se někam pryč. Nechtěl jsem aby se do toho Chris míchal. Mohl by mít problémy i on. Zastavil jsem a rozhodl jsem si dojít do nemocnice, kdyby to bylo něco vážnějšího.
Doktor mě prohlédl dal mi nějakou mast na to rameno a pustil mě domů.
Podíval jsem se na hodinky a sevřel se mi žaludek. Budu doma pozdě. Rozběhl jsem se.
Ale nic jsem tím nezměnil. Stál jsem před dveřmi našeho domu. Bylo 14:35. Pět minut po limitu.
Otevřel jsem dveře. Za nim istáli oba rodiče a mračili se.
"Omlouvám se." řekl jsem hned, ale od otce jsem schytal ránu.
"Jak ses opovážil přijít pozdě a sahat na matčiny věci?" zeptal se a praštil mě znovu.
"Omlouvám se, nechtěl jsem, ale musel to použít abyse neměli problémy kdyby se někdo ptal." řekl jsem rychle a nakrčil se v očekávání další rány. Ta ale nepřišla a tak jsem se opatrně podíval na rodiče a čekal jsem co udělají. Vypadalo to, že mi to odpustili, ale potom se zase začali mračit.
"Dobře, ale to nic nemění na tom že jsi přišel pozdě." řekl otec a ještě než mě praštil jsem ze sebe vychrlil: "Byl jsem v nemocnici aby mi dali něco na to rameno." otec se zastavil a vyštěkl:
"Dobře, dneska jsi bez oběda a padej dělat úkoly!" matka mě spražila nenávistným pohledem a já jsem rychle vyběhl do schodů a potichu jsem za sebou zavřel dveře.
Sjel jsem po nich na zem a zase se mi spustily slzy. Díky bohu, že dneska skončili brzo. Setřel jsem si slzy a chystal jsem se do školy.
Skončil jsem a měl ještě čas než měla být večeře. Zapnul jsem noťas který jsem si tajně koupil za peníze co mi občas dávali. Jenom jsem mrknul na net a hned jsem ho zase vypnul a schoval když se blíži kroky.
"Už je večeře!" křikla na mě matka přes dveře a párkrát na ně zabušila. Povzdechl jsem si a ujistil jsem se, že je všechno správně a noťas je schovaný a šel jsem do jídelny, kde na mě už rodiče čekali s mírně nenávistnými pohledy jako vždy.

Drown

18. července 2011 v 0:54 | Kaze-chan |  Dobré songy
Vážně začínám tak trochu ulítávat na skupině Three Days Grace, ale já si prostě nemůžu pomoc. Jsou naprosto dokonalý :3 tahle písnička je samozřejmě jak jinak...BOŽÍÍÍ :*


SasuNaru - Už nemůžu

16. července 2011 v 21:23 | Kaze-chan |  Jednorázovky
No mám trochu depresi tak jsem napsala tuhle kratičkou jednorázovku. Je to jako vždy, ale tentokrát to není ani symbolický Happy End. Tuhle povídku jsem napsala vážně trochu depresivně takže můžete kritizovat jak chce.
Snad tam nemám moc chyb.

Přemýšlím, proč tu vlastně stojím. Možná je to všechno nakonec má vina, ale já už nevím. Vím že udělat tohle je opravdu zbabělé, ale to je důvod proč stojím tady. Vysoko nad monumentem všech hokagů, abych mohl udělat to co se nejlépe hodí pro zbabělce, kterým si mě tak často nazýval.
Slzy mi stečou po tváři, když si vzpomenu na ten den. Vlastně to nebylo zas tak dávno, nebo ano? Už je toho vážně málo co mohu říci s jistotou.
Přišel jsem domů po jedné zvláště náročné misi a těšil jsem se až tě zase uvidím. Spěchal jsem do našeho malého útulného bytečku a s radostí v očích jsem rozrazil dveře.
"Sasu-" nedopověděl jsem. Viděl jsem tě otevřenýma dveřma do obyváku jak ležíš se Sakurou tou protivnou růžovou palicí na našem gauči ve vášnivém objetí.
Zvednul si hlavu aby ses podíval kdo tě tak nehorázně vyrušil a když si viděl mě hned se ti z bílé tváře ztratila veškerá barva. Pokud to bylo vůbec možné.
"Naruto." slyšel jsem tě zašeptat. Do očí se mi nahrnuli slzy plné hořkosti a zklamání. Byl jsem pryč tři týdny. Pouhé tři týdny a už si stačil najít někoho jiného. Náhradu za mě. Nesnažil jsem se tajit své vlzyky a vyběhl jsem pryč.
Nevnímal jsem cestu ani tvé volání. Nechtěl jsem tě už nikdy vidět. Ják já tě nenáviděl. Ne nadarmo se říká že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice. A byla to Sakura! O které jsi vždy říkal jak jí nenávidíš. Na pár dní jsem se vypařil.

I když jsem se přestěhoval do svého starého bytu. Pořád jsme byli jeden tým. Nemohl jsem se na to dívat. Cítil jsem jak ze mě vyprchává život. Moc jsem ti chtěl věřit, že tě Sakura svedla, kdyby si tak jednou pro změnu přišel s jinou výmluvou.
Díval jsem se na svět s nezakrytou bolestí v očích. Ale ne, nejde to. Tvé oči by mě zase pohltili. Proto jsem se rozhodl to všechno ukončit. Zanechal jsem ti krátký vkaz, doufám ža až si uvědomíš co jsi způsobil budeš trpět, tak jak jsem trpěl já.

Dívám se na svou milovanou vesnici a čekám jestli přijdeš. Zatím tě tu nevidím. Asi jsi zase s ní.
Zmýlil jsem se, už běžíš a v ruce svíráš můj dopis. Dopis jehož znění se mi pořád přehrávalo v hlavě:

Doufám že si tohle přečteš až se vrátíš od té růžovovlasé potvory. No já se to nejspíš ani nedovím, jelikož jestli tohle čteš už po mě natahuje prsty smrt. Už se ti nedokážu dívat do očí. Vím že bych jim znovu podlehnul a já nechci zažít další bolest. Tak věz, že tě nenávidím, ale stejnou měrou i miluji, ale nedokážu ti odpustit a zároveň nedokážu bez tebe žít. Je ubožácké, ale co jiného by si ode mě čekal? Víš jak rád mám výhled na vesnici.
Sbohem Naruto

"Počkej Naruto!" zavolal jsi. Jak mě bolí slyšet znovu tvůj hlas. Přesto se otočím. Už jsi skoro u mě. Ještě chvíli už jenom chviličku a potom už nikdy nepohlédnu do tvých tajemných očí, za kterými se skrývá zrada.
"Miluju tě Sasuke!" řekl jsem a věděl jsem že si mě slyšel. Naposledy jsem se ti podíval do očí a s myšlenkou na tebe jsem padal vstříc tvrdé zemi.

Someone who cares

16. července 2011 v 20:19 | Kaze-chan |  Dobré songy
Další naprosto boží písnička od Three Days Grace, vážně poslouchám jí celej den a nemůžu se jí nabažit :*

SasuNaru - Adoptovaná láska

16. července 2011 v 0:06 | Kaze-chan |  Jednorázovky
Tak tu má pro vás ještě jednorázovku na pár SasuNaru. Odehrává se to v normálním světě a Narutovi jak Sasukemu je něco okolo 17.

Zrovna jsem si četl v pokoji když mi na dveře zaklepala moje matka Kushina.
"Ahoj mami, co se děje?" zeptal jsem se. Mamka si sedla na postel a já měl dojem že se něco děje, protože to dělávala vždy když se něco dělo.
"Nic, jenom jsem ti přišla oznámit, že jsme se s tvým otcem rozhodli že adoptujeme syna jednoho našeho přítele." řekla a dívala se mi přímo do očí.
Knížka mi vypadla z ruky a probral mě až její náraz na podlahu.
"J-jo, jasně o koho se jedná?" zeptal jsem se. Měl jsem jedno neblahé tušení, ale doufal jsem, že to nebude ON.
"O Sasukeho Uchihu. Chodí s tebou do třídy." řekla matka.
"To né." zesténal jsem. Rozhodně jsem nechtěl aby byl Sasuke můj nevlastní brácha. Nenáviděl jsem ho a on mě. A tak mi to vyhovovalo, nechtěl jsem na tom nic měnit.
"Ale no tak. Víš jak to musel mít těžké a navíc jsme to slíbili jeho otci a teď když ztratil i jeho bratr, musíme to udělat." řekla mi matka a pohladila mě po hlavě. Ucuknul jsem. Právě jsem byl naštvaný.
"Dobře, pod jednou podmínkou." řekl jsem.
"Jakou?" zeptala zvědavě máma.
"Nechá si svoje jméno. Nebude to žádný Sasuke Uzumaki, nebo Uchiha Uzumaki, nebo cokoliv jiného. Prostě dál bude ten samej otravnej Sasuke Uchiha." a to jsem myslel smrtelně vážně, protože jsem vážně o nic takovýho nestál.
"To ti slibuju. Jméno mu nezměníme, jenom se o něj budeme starat." usmála se na mě mamka.
"Aspoň něco." řekl jsem pořád trucovitě.
"Ale no tak. Jsi už dost velký na to, aby ses s tím smířil. Naruto, ano? Potom přijď dolů na večeři." usmála se ještě na mě a odešla.
Přikryl jsem si knížkou oči. Bože, jak tohle přežiju to nevim. Být se Sasukem v jedný budově je opruz, ale v jednom bytě a případně jednom pokoji? To nedopadne dobře.
Ráno mě probudil budík, který jsem otravně odhodil někam do rohu pokoje. Vstal jsem a šel jsem se nasnídat. Udělal jsem ranní hygienu a šel jsem do školy. Rodiče už byli dávno v práci, tak jsem měl chvíli na přemýšlení. Nevím jak se mám teď k němu chovat. Jsme přeci nepřátelé, ale co budeme teď? Rodina? Bože proč? Nevím jestli na něj budu moc zase štěkat, když budeme sdílet jednu střechu.
V podobných myšlenkách jsem došel až do třídy a sednul jsem si na své obvyklé místo u okna úplně vzadu. Sledoval jsem Sasukeho. Příšel chvíli po mě. Podíval se na mě a usmál se tím svým arogantním úšklebkem. Hned to ve mě začalo vřít. Sedl si na své místo. Přede mnou bohužel a hned se na mě otočil.
"Dneska si tu nějak brzo, že by chyba v matrixu?" zeptal se.
"Sklapni." řekl jsem jenom. Nevěděl jsem, jestli už o té adopci ví, ale asi už mu to řekli.
"Pravda. Budeme rodina, měl bych být milejší." řekl Sasuke a zase se usmál.
Takže to už ví. Povzdechl jsem si.
"Už se na to těším." poznamenal jsem ironicky.
"To já taky, bude fajn vidět ten tvůj ubožáckej obličej hned od rána." řekl a otočil se zpátky, protože začala hodina.
Jak já bych ho zmlátil, kdybych mohl. Ale nemůžu. To by se rodičům nelíbilo.
Clý den si ze mě Sasuke normálně utahoval a já na tom nic neměnil a po škole jsem šel v pohodě domů.
Večer mi potom zavolala máma. "Oh, zlato? Hned teď po práci jedeme k Sasukemu domů a přivezeme mu část věcí. Tak se buď doma ano?"
"Jo jasně." poznamenal jsem zatrpkle.
"Mám tě ráda, ahoj."
"Jo já tebe taky, čau." zaklapnul jsem mobil.
To je teda super. Pomyslel jsem si a šel jsem do vany. Napustil jsem si horkou vodu s pořádnou dávkou pěny a asi jsem tam zůstal trochu dýl, protože když jsem vylezl slyšel jsem klíče v zámku. Rychle jsem vypustil vanu hodil na sebe aspoň kalhoty a s mokrou hlavou jsem šel pomoc mámě.
Vzal jsem pár tašek, které s sebou přivezli. Hned jak bylo všechno vevnitř máma mě začala peskovat, co si myslím že dělám pruducírovat se polonahý po bytě že můžu nastydnout a já nevím co ještě. Potupně jsem to snášel a nenápadně jsem se podíval k Sasukemu, a možná se mi to jenom zdálo, ale v tu chvíli mě hltal očima.
Co se týče něj, měl pořád ten samej výraz.
"Jdu se převlíct." promluvil jsem rázně uprostřed matčina monologu o tom co bych měl a co neměl dělat a zavřel jsem se v pokoji.
Bože takovej trapas. Zase ze mě bude dělat blbce. Hledal jsem něco na převlečení a natáhnul jsem si volné černé tepláky a bílé triko.
Sešel jsem dolů na večeři a Sasuke už tam seděl.
"Jo zlato." promluvila na mě máma.
"Copak?" zeptal jsem se s mírným tikem v oku. Nesnášel jsem když mě takhle oslovovala a Sasuke se očividně dobře bavil.
"Sasukeho pokoj ještě není hotový, chce to ještě dovymalovat a takové ty věci, takže budete muset přežít v tvém pokoji."
Sasukemu i mě poklesla čelist nejmíň o půl metru.
"Cože?!" vykřikli jsme zároveň.
"S ním v jedný místnosti dýl jak dvě hodiny osamotě nevydržím!" křiknul jsem.
"Když jsem s ním cítim jak mi klesá IQ." přidal se Sasuke.
"Cos to řek?" namíchnul jsem se.
"Pravdu." odpověděl Sasuke.
"Vidíš? S nim se to nedá vydržet!" prosebně jsem se díval na mámu i tátu, ale ti si jenom povzdechli.
"Tak to prostě budeš muset vydržet." odpověděl táta.
"Fajn." řekl jsem a zabouchnul jsem se v pokoji. Stejně mi to na dlouho nevydrží když tu bude muset být.
Asi po pěti minutách někdo zaklepal. "Dále." řekl jsem a odložil knížku. Vešel Sasuke.
"Co chceš?" zeptal jsem se.
"To jsem vážně tak nesnesitelný?" zeptal se a sednul si ke mě na postel. Ta otázka mě překvapila.
"Proč se na to ptáš?" zeptal jsem se.
"Protože, ikdyž to tak nevypadá jsem vážně vděčný že mě vaši adoptovali, ale nechci dělat porblémy, klidně budu spát na pohovce, mě je to jedno..tak se na ně nezlob, jsou docela milí." řekl Sasuke a podíval se mi do očí. Snad poprvé jsem v nich uviděl něco jiného krom arogance.
"Promiň." hlesl jsem. Sasuke se usmál. Překvapeně jsem se na něj podíval.
"To vypadám tak hrozně když se směju?" zeptal se trochu dotčeně.
"Ne to jen.. je to nezvyk." dostal jsem ze sebe a byl jsem pořád okouzlený jeho úsměvem.
"Tak fajn půjdu si ustlat na pohovku." řekl a vstával. Stáhnul jsem ho za ruku zpátky.
"Počkej, můžeš tu na těch pár dní zůstat. Nějak to skousnu. Ta pohovka je vážně děsná." řekl jsem a usmál se.
"Tak fajn. Jdu si pro věci."
"Chceš pomoc?" zeptal jsem se, jen tak mimochodem.
"Tak jo." přikývnul.
Nanosili jsme jeho věci dovnitř a překvapilo mě kolik měl knížek. Věci jako kartáček na zuby a tak jsme dali do koupelny a uvolnil jsem mu půlku skříně aby si měl kam dát oblečení.
Potom jsme jenom tak seděli na posteli a kecali jsme. Zjistil jsem, že i se Sasukem člověk může vést dialog a ne monolog jako se zdí.
"Páni už je docela pozdě." řekl jsem a podíval se na budík, který jsem tolik nenáviděl.
"Jo měli bychom jít spát." protáhnul se Sasuke.
"Mám si ustlat na zemi?" zeptal jsem se.
"No snad ani nemusíš, máš docela velkou postel." řekl Sasuke a přišoupnul se ke stěně.
"Když myslíš." pokrčil jsem rameny a zhasnul.
"Dobrou." řekl jsem a rozpačitě si lenul.
"Jo, dobrou." Sasuke se ke mě otočil zády a já ho ještě chvíli pozoroval.
"Baví tě moc skenovat mi záda?" zeptal se a otočil se směrem ke mě. Mírně jsem zčervenal.
"Promiň, jenom jsem se zamyslel." řekl jsem.
"A nad čím?" ptal se. Jeho tón a úšklebek se mi vůbec nelíbili.
"To bych radši nezveřejňoval." polknul jsem. Myslel jsem, že jenom z jednoho pohledu pozná co si myslím.
"Že bych za to mohl já?" zeptal se a nenápadně se přisunul ke mě.
"Kdo si myslíš že jsem? Ještě na tom nejsem tak špatně abych musel v noci myslet na toho největšího arogantního blbce široko daleko." odseknul jsem a otočil se zády.
Ráno mě probral budík a já s ním naštvaně třísknul na zem jako vždycky. Když jsem zjistil vedle koho ležím zděšením jsem spadnul z postele a bouchnul se přitom o noční stolek. Stáhnul jsem s sebou i peřinu a Sasuke se pod nenadálým závanem chladu a hluku probudil.
"Můžeš mi říct co děláš?" zeptal se naštvaně a posadil se. Měl na sobě jenom kalhoty od pižama a já na něm mohl oči nechat.
"Lekl jsem se tě." řekl jsem a pokoušel jsem se vstát. Ale zamotal jsem se do peřiny a spadnul jsem rovnou na Sasukeho. Celý jsem zrudnul když jsem měl obličej jenom pár centimetrů daleko od jeho.
"Ty teda neztrácíš zbytečně čas, co Naruto?" zeptal se Sasuke a přejel mi prstem po tváři. Ještě víc jsem zčervenal a rychle jsem z něho slezl.
"Nehoda, dobrovolně bych to neudělal." řekl jsem a hodil na něj peřinu. I když teď jsem si tím nebyl tak úplně jistý.
V kuchyni jsem našel jako vždy snídani a lísteček s tím, že se dneska rodiče zdrží v práci.
"Měli bychom už jít." zavolal jsem na Sasukeho a sám jsem si obouval boty.
"Už jdu." řekl a vyšel z mého pokoje. Jenom jsem na prázdno polknul. Měl černé úzké kalhoty a černou košili s šedým vzorem.
Snažil jsem se na to nemyslet a rychle jsem zamknul.
Cesta do školy nám ubíhala celkem pomalu, vzhledem k tomu že nikdo nemluvil.
Mlčky jsme došli do třídy a nemluvili jsme na sebe celý den. Na obědě mi volala máma, že museli s tátou odjet jenom na jeden den, ale je to naléhavé kvůli firmě a tak máme ten večer spolu přežít. Vyřídil jsem to Sasukemu. Ten jenom kývl a víc se mnou nemluvil. Celý den mi přišel nějaký divný. Házel po mě pohledem, ale nemluvil semnou.
"Sasuke co se děje?" zeptal jsem se ho když se mnou nemluvil ani doma.
"Co by se mělo dít?" zeptal se nechápavě.
"Nemáš žádný blbý poznámky, divně se na mě díváš a nemluvíš se mnou. Tak co je?" zeptal jsem se. Seděli jsme vedle sebe na pohovce a Sasuke se na mě podíval. Nevěděl jsem jak si mám ten pohled vysvětlit, ale než jsem si to uvědomil už jsem ležel pod ním a on tisknul své rty na mé.
Vytřeštil jsem oči, ale dost rychle mě omámila jeho vůně a jeho sladké měkké rty.
Když jsme se od sebe odtrhli pohlédl na mě a já byl celý červený.
"Stačí tohle jako odpověď?" zeptal se trochu nejistě.
"Nejsem si tak úplně jistý." řekl jsem přitáhl jsem si ho pro další polibek.
"No, jsem jenom zvědavý, jak vysvětlím svým rodičům, že jejich nevinný chlapeček je gay a spí se synem jejich nejlepšího přítele." řekl jsem když jsem se ráno probudil po vášnivé noci vedle Sasukeho.
"Teď bych to být tebou neřešil." řekl Sasuke a přitáhl si mě pro sladký ranní polibek.

Vampire 4

15. července 2011 v 20:39 | Kaze-chan |  Galerie
Tohle nejsou tak úplně upírky, ale stejně je dávám sem







Kareshi Toshishitakei

15. července 2011 v 14:11 | Kaze-chan |  Recenze manga
Takže tahle manga je o dívce jménem Ai a o chlapci jménem Sou-kun. Sou-kun když byl dítě musel odjet do Ameriky a přáběh začíná jeho návratem zpátky do Japonska.
Ai a Sou-kun jsou nejlepší přátelé, tak se dohodli že než si zvykne bude bydlet u ní doma, ale Sou-kun už zdaleka není tak nevinný andílek jak si Ai myslí. Sou-kun chce s Ai chodit, ale ta mu to nechce dovolit protože je mladší než ona, ovšem Sou-kun má velmi dobré přesvědčovací metody.
Najdete: www.anime-manga.cz






Bokusatsu Tenshi Dokuro-chan online

15. července 2011 v 13:20 | Kaze-chan |  Anime online
Mám tu pro vás tohle celkem šílené anime.. s těma epizodama mám nějaký zmatek, tak doufám, že to takhle bude správně.


Zdroj: www.online-fun.blog.cz , videa jsou megavideo.

Vampire 3

13. července 2011 v 21:34 | Kaze-chan |  Galerie
Tak teď jsem se zaměřila hlavně na kluky, tak snad se vám budou líbit







Gone Forever

13. července 2011 v 10:33 | Kaze-chan |  Dobré songy
Na tuhle písničku jsem našla odkaz na jednom a je vážně úžasná, no hodnoťte sami =)


SasuNaru - Zlodějna 2/2

12. července 2011 v 3:27 | Kaze-chan |  Jednorázovky
Moc se omlouvám, že to dávám až tak pozdě, ale nějak jsem to zakempila v posteli a když jsem se probrala byl už večer a prostě jsem se dostala na počítač až teď...
Takže si užijte druhou část =)


Naruto tomu pořád nemohl uvěřit. Vážně to udělal. Políbil Sasukeho. Ikdyž to bylo jenom kvůli Sakuře, ale udělal to. Stále cítil jeho rty na svých. Omámeně šel za Sasukem který už byl plně ponořený do nějaké knihy. Narutovi se klížili oči. Pravda byla, že v noci nemohl usnout a tak toho moc nenaspal. Víčka mu nakonec klesla a ani si to neuvědomil opřel se o Sasukeho a hlavu si položil na jeho rameno.
Sasuke vzhlédl překvapeně od knihy a když ho viděl musel se pousmát. Přehodil přes ně deku co byla složená v rohu pohovky a zase se začetl. Ani si to neuvědomil a po chvíli usnul taky.
Když Naruto otevřel své nebesky modrá očka byl už večer. A všude kolem bylo šero.
Uvědomil si že usnul. Chtěl se ještě ponořit do říše snů, když si uvědomil, že tady něco nehraje.
Stačila vteřina aby si uvědomil, že leží na Sasukem a ten ho s mírným úsměvem na tváři objímal a tiskl k sobě.
Naruto celý zrudnul a byl rád, že Sasuke spí. Nechtěl ho ale budit a tak si znovu lehnul a zavřel oči. Ikdyž nemohl spát užíval si Sasukeho přítomnost a teplo které vycházelo z jeho těla.
"Já vim že nespíš Naruto." řekl po chvíli ticho a Naruto málem umřel šokem.
Sasuke se usmál a sledoval ho. V tom šeru to šlo dosti špatně, ale i tak viděl že celý zčervenal.
"Jak dlouho už nespíš?" zeptal se ublíženě.
"Probudil jsem se asi před pěti minutami." řekl Sasuke a zívl.
"To si mi nemohl něco říct?"
"Nechtěl jsem tě budit. Vypadal si jako andílek." usmál se Sasuke. Dokonale se vyžíval v tom když Naruta takhle trápil. On sám si uvědomil po tom polibku, že Naruta miluje. Že ho opravdu hodně miluje. Ale nechtěl nic říkat dokud nebude přesvědčený že ho Naruto miluje taky.
"Štveš mě Sasuke." promluvil Naruto do jeho trička.
"Já vím."
"Tak proč to děláš?"
"Baví mě to."
"Blbče." řekl Naruto s hlavou položenou na Sasukeho hrudi a poslouchal tlukot jeho srdce.
Slyšel že Sasukemu se mírně zrychlil tep ikdyž to na sobě nedal znát. Naruto se usmál.
"Nevíš kolik je?" zeptal se Naruto.
"Ne a je mi to jedno." odvětil Sasuke a díval se mu do očí. Pomalu se v nich začínal topit. Musel na chvíli odtrhnout pohled aby se ovládl.
Naruto se usmál. Už jsem tě prokouk Sasuke Uchiho. Pomyslel si a naklonil se nad něj a něžně ho políbil. Sasuke na něj překvapeně hleděl.
"Teď tu Sakura není." řekl stále trochu omámený Sasuke.
"Já vím." pošeptal mu Naruto a dal mu malou pusu na krk.
"Naruto přeceňuješ moje sebeovládání." řekl Sasuke když Naruto letmými polibky obsypával jeho krk.
"Mám přestat?" zeptal se.
"To jsem neřekl." odvětil Sasuke který pochopil jeho hru.
Naruto se usmál a váhavě se mu vpil do rtů. Sasuke jejich polibek však vzápětí prohloubil a tiskl Naruta k sobě.
Když jim drasticky docházel kyslík odtrhli se od sebe.
"Naruto?" zeptal se po chvíli ticha Sasuke.
"Hm?"
"Proč si mě políbil před Sakurou?"
Naruto zčervenal a neodvažoval se podívat mu do očí.
"Aby tě nechala napokoji." řekl.
"Žádné postranní úmysly?" zajímal se Sasuke.
"Vadí mi když se na tebe pořád sápe." řekl potichu Naruto.
"A pročpak ti to vadí?" zeptal se Sasuke. Chtěl to vědět. Jestli ho má Naruto aspoň trochu rád víc než jako přítele musel to vědět. Aby neudělal nějakou hloupost.
"Protože tě mám rád a vadí mi když se okolo tebe motají jiný holky." zašeptal Naruto.
Sasuke Naruta pevněji objal a Naruto překvapeně vzhlédl.
"Miluju tě." zavrněl mu do ucha Sasuke. Naruto si myslel že se přeslechl. Přece není možné aby Sasuke Uchiha nejoblíbenější kluk na škole miloval jeho. Navíc kluka.
Naruto se na něj šťastně usmál a vpil se do jeho sladkých rtů. "Já tebe taky. A moc." zašeptal mu a ještě jednou ho políbil.
Ještě chvíli tam spolu leželi a užívali si jeden druhého když se ozal Sasuke.
"Promiň že ruším romantickou chvilku, ale z tý pohovky mě už slušně všechno bolí a já bych se rád zase někdy zvedl tak, nevstaneme?"
Naruto ho chvíli pozoroval a potom vyprsknul smíchy.
"Čemu se směješ?" zeptal se Sasuke mírně nechápavě.
"Té představě." dostal ze sebe Naruto a posadil se.
"Mě to směšné nepříjde." urazil se Sasuke a s hlasitý zakřupáním snad všech kloubů vstal a rozsvítil. Zatáhnul rolety a nechal smějícího se Naruta na pohovce a šel si udělat čaj.
Naruto se uklidnil a šel za Sasukem. Sedl si vedle něho a sledoval co čte. Moc ho to ale nebavilo a tak se na knížku v Sasukeho ruce zamračil a usrknul z hrknu který mu Sasuke taky nalil.
"Asi začnu žárlit." řekl Naruto když se Sasuke zase zahloubal do knížky.
"Proč bys to dělal?" zeptal se Sasuke a odtrhnul oči od knihy.
"Protože knize věnuješ víc pohledů než mě." urazil se Naruto.
Sasuke se usmál.
"Asi všechny tvoje knížky hodím na jednu velkou hromadu kterou potom zapálím." vymýšlel svou pomstu Naruto.
"To bys neudělal." zhrozil se Sasuke.
"Možná." usoudil Naruto.
Sasukemu přeběhl po tváři lehký úsměv. Naklonil se k němu a věnoval mu pár polibků na krk a nakonec se zeptal: "Jak můžu svou chybu odčinit?"
Naruto se usmál. "O něčem bych věděl."
O chvíli později leželi spolu v posteli a jenom tak se mazlili a seznamovali se s každou částí těla toho druhého, než usnuli v zájemném obětí.
Ráno když se Sasuke probudil a podíval se na budík bylo něco okolo půl dvanácté. Ještě že je neděle. Pomyslel si ulehčeně a znovu zavřel oči. Moc dlouho to ale nevydržel a začal si prohlížet spícího Naruta. Tvář měl uvolněnou a vlasy mu padaly na všechny strany. Usmál se a něžně mu odhrnul neposedný pramínek vlasů z očí.
Naruto se zavrtěl a opatrně otevřel oči. Pohlédl na Sasukeho a pořád se mírně červenal. Začal se utápět v těch tajemných onyxových očích a toužebně ho políbil.
"Příjemné probuzení do nového dne." usmál se Sasuke a Naruta znovu políbil.
"Jsi tak roztomilý když se červenáš." pošeptal mu a jemně mu skousl lalůček, který vzápětí olízl.
Naruto slastně zavřel oči a přál si aby nemusel vylézat z postele.
Když se konečně vyhrabali bylo něco okolo jedné a v kuchyni je čekalo nemilé překvapení jménem Sakura.
Sasuke na místě zkameněl když jí uviděl jak sedí u něho v kuchyni.
Sakura zkameněla když viděla Naruta který vycházel z ložnice za Sasukem a oba na sobě měli jenom trenky na spaní.
Naruto se nenápadně otočil na Sasukeho.
"Co tady dělá?"
"Nemám nejmenší tušení."
Sakura se po chvíli vzpamatovala a skočila Sasukemu okolo krku. Sasuke jí ze sebe sundal a hend na ní vyjel.
"Co tu děláš? A jak si se sem dostala?" hlas měl silně nevrlý.
"Chtěla jsem tě vidět a tak jsem se na tebe chtěla jít podívat a když jsem zkusila otevřít dveře byli odemčené tak jsem řekla že tu počkám." odvětila tím pisklavým hlasem a svůdně na Sasukeho mrkla.
Naruto nebezpečně zezelenal, ale udržel to v sobě. "Osudová chyba." zešeptal Sasukemu a ten jenom přikývnul a přemýšlel kde nastala chyba, že nezamknul dveře.
"No nic Sakuro měla by si jít." řekl Sasuke a ukázal na dveře.
"Ale já chci s tebou chtěla jít na rande." řekla Sakura a zase se na něj věšela.
"Tak to máš smůlu." řekl a sundal jí ze sebe.
"Já už něco v plánu mám. Se svým přítelem." dodal a Naruta vášnivě políbil. Naruto se do polibku hned zapojil a užíval si jak Sakura hledí.
Ta se málem sesypala. "Ale já myslela že mě miluješ." začala se slzami na krajíčku.
"Nechápu proč sis to myslela, ale byl to jenom výplod tvé fantasie tak se uráči odejít z mého bytu!" varovně zvýšil hlas Sasuke a vyprovodil Sakuru ke dveřím.
Ta se na něj ještě jednou zkusila pověsti, ale Sasuke jí uhnul takže skončila na zemi. Vstala a poslala mu vzdušný polibek, než jí zabouchl dveře před nosem.
Dvakrát se přesvědčil jestli skutečně zamknul a potom se vydal k Narutovi, který stál ještě pořád v obyváku.
"Hej, Naruto vrať se mezi nás." snažil se na sebe upozornit Sasuke. Naruto se na něj podíval a usmál se.
"Zbavil ses jí?" zeptal se s nadějí v očích.
"Ovšem. Jinak bych tu už nebyl." řekl Sasuke a provokativně se otřel o Narutovi rty.
"Myslel si to vážně?" zeptal se Naruto když spolu leželi jen tak na posteli po dobré snídani.
"A co?" zeptal se Sasuke a bříšky prstů mu přejížděl po zádech.
"To že jsem tvůj přítel." řekl Naruto a pohlédl černovláskovi do očí.
"Samozřejmě že jsem to myslel vážně, Naruto. Miluju tě." řekl Sasuke a políbil ho.
"Já sebe taky." usmál se Naruto a otočil se k Sasukemu čelem.
Ten se na něj naštvaně podíval a přetočil se nad něj.
"To si odskáčeš." slíbil mu a ukradl si jeden polibek.
Tak spolu prožili první milování než se Naruto k Sasukemu definitivně přestěhoval a než se Sakura definitivně přestěhovala do blázince.