I WILL SEE A BETTER FUTURE

Láska po dvou letech - 1. část

18. května 2011 v 22:24 | Kaze-chan
Tak, je konečně tady, první část slibované povídky. Prosím piště komentíky, abych věděla jak se mám zlepšovat. Doufám, že se vám bude líbit.

Jednoho dne jsem se procházela parkem. Byla tuším sobota někdy ráno. Rodiče už zase byli na obchodní cestě v cizině a mě nechali samotnou doma. Nudila jsem, šla jsem do parku a tam jsem tě poprvé spatřila. Seděl si na lavičce a vypadal si zasněně. Hleděl si kamsi do dálky, ztracen ve svých úvahách. Nebyl si o moc starší než já, asi tak o rok o dva. Hnědé vlasy ti čechral vítr ale vždy sis je stejným pohybem ruky dával pryč z tmavých očí. Nějak jsem se zamyslela a přehlédla kámen. Když jsem spadla, překvapeně jsem vykřikla. Natáhla jsem se na cestu jak široká tak dlouhá. Bylo mi v tom okamžiku nesmírně trapně. Vstal si a pomohl mi vstát, přitom ses mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Já jsem jenom přikývla. Doprovodil si mě tehdy domů a pomohl mi zalepit rozbité koleno. Skamarádili jsme se a já doufala ž z toho bude něco víc, ale ty jsi se musel znenadání odstěhovat. Bylo mi tenkrát smutno, ale ty jsi mi slíbil, že se jednou vrátíš, tak jsem na tebe čekala.
O 2 roky později ….
Roztržitá dívka plná energie zrovna vybíhala z domu a uháněla do školy, protože zase zaspala. Tentokrát by z toho mohla mít slušný průšvih. Rodiče zase někam odjeli a tak byla zase sama. Ráda vzpomínala na toho kluka co tu byl před dvěma lety a doufala, že ho znovu uvidí.
Do třídy jsem vběhla jen tak, tak, pár minut po mě už vcházel do třídy učitel. "Teda Riso, dnes si měla namále." pošeptala mi kamarádka Lucy, která sedí za mnou. "Jo, jsem ráda, že jsem to stihla. Píšeme dneska?" zeptala jsem se ještě udýchaně. Lucy jenom zavrtěla hlavou. Oddechla jsem si a snažila se být co nejmíň viditelná. "Dnes vám představím nového žáka." říkal nevzrušeně učitel. Měl zase otrávenou náladu jako každý den. "Nový žák? Ty o tom něco víš Lucy?" zeptala jsem jí. Lucy přikývla. "Vždyť nám to říkal minulý týden…" podívala jsem se na ní nechápavým pohledem. "No jo, já zapomněla, ty jsi tu vlastně nebyla." vzpomínala Lucy. "To sis ani nevšimla že tu nejsem?" zeptala jsem se podrážděně. "No víš si nějaká nenápadná." odpověděla mi za ní Rose, která sedí vedle ní. "Tak vám teda pěkně děkuju." pošeptala jsem jim naštvaně a dělala že jsem se urazila. "Ale né, už je zase naštvaná…" slyšela jsem povzdechnout si Rose.Jenom jsem se pro sebe usmála a čekala kdo bude ten chlapec o kterém učitel mluvil.
"Tak pojď dál." řekl učitel a do třídy vstoupil kluk ze kterého sebevědomí jenom sršelo. Jeho charisma muselo být za hranicemi lidského chápání. Všechny dívky si začali šeptat: "Vidíš? Je hezký, Roztomilý, určitě bude i chytrý.." já jsem ale nic říct nemohla. Konečně jsem tě zase uviděla. Podíval si se na mě, ale nevypadalo, že by si mě poznal. Povzdechla jsem si. Ne není, možné aby to byl on. "Ahoj, já jsem Kei. A odedneška sem budu chodit." řekl. Ale hned jak jsem uslyšela ten hlas, věděla jsem, že to budeš ty. "Dobře, sedni si prosím vedle Risi." řekl učitel stejným hlasem jako obvykle. Jenom se mi rozbušilo srdce, když sis ke mně sednul. Opravdu to musím být on. Pomyslela jsem si."Ahoj, jsem Risa." řekla jsem rozpačitě.
"Vždyť já vím." řekl si a usmál ses. Jenom jsem zčervenala a podívala se jinam.
Byla jsem ráda, když už bylo po škole. Vůbec jsem nemohla soustředit. "Teda riso, ty máš ale štěstí.." začala Rose. "Proč myslíš?" zeptala jsem se nevzrušeně. "To protože je Kei vedle tebe. Teď po tobě všechny půjdou." zasmála se Lucy. "Poslyšte vy dvě…" začala jsem ale dál jsem se nedostala, protože přišel Kei. "Co chceš?" zeptala jsem se otráveně. "Tak jsem myslel že mi třeba ukážeš školu, vůbec nevím kam bych měl jít pro učebnice." řekl rozpačitým hlasem. "Jsi snad už dost velký aby ses zeptal sám, ne?" řekla jsem naštvaným hlasem. "Ale no tak, když se mnou půjdeš, možná něco dostaneš." pošeptal si mi do ucha. Celá jsem zrudla. "Nech toho!" vykřikla jsem a odstrčila tě. Jenom ses omluvně usmál a tahal mě za ruku. "Pojď už." říkal si mi. "Tak dobře." vydechla jsem. Holky se začali smát. Naštvaně jsem se na ně podívala a vyrazila zpět ke škole.
Cestou jsem neprohodili ani jedno slovo. Vůbec bylo nepříjemné ticho. Provedla jsem tě celou školou až ke skladu učebnic.
Vybíral si učebnice a zrovna jsem se nadechovala, že něco řeknu, když si mě předběhl. "Si to ty, že?" zeptal si se. "Co?" nechápala jsem. "No, to tebe jsem potkal přede dvěma lety, že?" opakoval si a podíval ses mi do očí. Rozbušilo se mi srdce. "Takže si mě pamatuješ?" optala jsem se zase já. Přikývnul jsi. "Myslela jsem, že…" nedopověděla jsem to. Chytil jsi mě za ruku. "Co to?" ale to už si mě políbil. Cože? Co to dělá? Vyděsila jsem se. Odstrčila jsem tě od sebe a utekla. Zastavila jsem se až před školou. Ještě jsem byla celá červená. Bože, ty blbče cos to udělal? Ptala jsem se sama sebe. Opatrně jsem se vracela zpět do školy, nechala jsem si ve skříňce tašku. Diky bohu nebyl si tam. Popadla jsem jí a hned se rozběhla domů.
Doma jsem z sebou zabouchla dveře a sesula se na zem. Pořád jsem si ten moment přehrávala v hlavě. "Co to bylo?" říkala jsem si.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama