I WILL SEE A BETTER FUTURE

ODCHÁZÍM!!

24. srpna 2011 v 15:01 | Ta zmatená
Asi jste si už všinmli, že nepřibývají žádné nové články. Důvod je jednoduchý, nemám vůbec čas a nemám na nic náladu ani nic jinýho, takže končím.
Blíží se začátek školy a já jsem na gymplu takže budu mít hafo práce a žádný čas.
Takže tady máte spousty planých výmluv. Omlouvám se všem kteří měli můj blog rádi (nedělám si iluze...) a rádi sem chodili. Blog zde nechám, ale nebude už nic přibývat opuštím ho a už se nehodlám vrátit. Omlouvám se svým SB a prosím aby si mě odstranili.
Děkuji a Sayonara mina.
Kaze-chan
 

Naruto song

6. srpna 2011 v 1:36 | Kaze-chan |  Dobré songy
Tuhle písničku si pouštim celej den a je naprosto boží.
P.S. gomen lidi že sem toho moc nedávám , já ale vážně nemám čas, slibuju že se vám žačnu zase věnovat hned jak budu mít jenom trochu víc času..


Koťata

26. července 2011 v 20:25 | Kaze-chan
Gomen. lidičky, ale máme nový dvě koťátka a psa a ony se mezi sebou perou a do toho ten pes, musim je hlídat nemám moc času na net, jenom jdu na záchod a už slyšim jak na sebe syčí a prskají a jedna kočka se nám ztratila, vážně máme moc práce, takže nemám moc času na blog. Gomen, gomen hned jak se trochu snesou něco sem přidám slibuju =)
 


Mini oznámko

23. července 2011 v 14:06 | Kaze-chan
Omlouvám se, já vím že jsem teď nic dlouho nepřidávala a tak, ale mám docela málo času, to víte prázky, ale nebojte se mám připravený nějaký jednorázovky a i jednu kapitolovku. Tak až budu mít čas tak sem něco určitě dám. Ještě jednou gomen...

Sohma Yuki

21. července 2011 v 13:31 | Kaze-chan |  Galerie
Ještě obrázky Shoma Yukiho ze Fruits Basket :* prostě kawaiii

Orihime

21. července 2011 v 13:23 | Kaze-chan |  Galerie
Na googlu jsem našla tyhle úžasný obrázky Orihime z Bleache. :*


Skillet - Monster

20. července 2011 v 13:44 | Kaze-chan |  Dobré songy
Objevila jsem tuhle písničku a je naprosto božíí, tak jsem jí sem hnedka hodila ;) =)

♦ Jenom ty mi pomůžeš II ♦

20. července 2011 v 7:46 | Kaze-chan |  Kapitolovky
Nějakým záhadným způsobvem vesmír zařídil že mi teď funguje blog.cz ale nevím kdy se zase něco pokazí, je to nějaký vadný... Tak sem rychle házím druhou část povídky =)
Doufám že i bez chyb, ale nic nezaručuji.

♦Yuki♦
Nervózně jsem se posadil za stůl a čekal jsem až otec začne jíst. Oba dva se na mě tak divně dívali. Nevěděl jsem, jestli jsem někde neudělal nějakou chybu a tak jsem si přehrával své chování pořád dokola, ale vše se zdálo být v pořádku. Ruce jsem si tiskl k břichu aby nebylo tolik slyšet jak se na mě podepsalo být takřka celý den bez jídla, ale nebylo to moc platné, protože rodiče se divně pousmáli.
"Omlouvám se zlato, ale měl jsem večeři v práci, dneska jíst nebudu." řekl otec a vstal ze stolu se škodolibým výrazem.
"Dobře zlato." kývla za ním mile matka. "Nepochopil jsi? Padej do pokoje!" křikla na mě.
Vstal jsem. V tu chvíli jsem si oprášil všechny nejhorší nadávky co znám a v duchu jsem je proklínal.
Zavřel jsem za sebou dveře do pokoje.
"Jak jsem si jenom mohl myslet že mi prominuli? Znám je až moc dobře než aby to byla pravda." povzdechl jsem si a klesnul jsem na postel.
Ačkoliv se můj hladový žaludek dožadoval jídla, ignoroval jsem to a šel jsem rovnou spát. Tohle nemělo cenu.

♦Chris♦
Když Yuki tak utekl trochu mě to překvapilo. Dobře tak ho nechám ať si požádá o pomoc sám. Řekl jsem si. Nemělo cenu se do toho míchat. I když až si řekne bude pozdě. Řekal moje sarkastická část. Ale co.
V kuchyni jsem si vzal něco k večeři a už jsem neměl náladu cokoliv dělat tak jsem jenom usnul.

♦Yuki♦
Vstával jsem s divným pocitem. Ale i ten brzy přehlušil obrovský hlad. Vstal jsem a vypnul jsem budík, aby nevzbudil rodiče a já se mohl najíst. Oblékl jsem se do školy, ještě jsem narychlo napsal nějaké úkoly a sešel jsem dolů. Jaké bylo překvapení, když jsem viděl matku jak poskakuje v kuchyni. Mrskla po mě nelichotivým pohledem a věnovala se plotně.
Zašel jsem do koupelny, ale i tam se za mnou nesla vůně smažených vajíček se slaninou. Zavřel jsem za sebou dveře a podíval jsem se do zrcadla. Modřina nebyla tak vidět jako včera. Třeba si toho lidi nevšimnou když se budu chovat nenápadně.Ještě jsem si vyčistil zuby protože jsem nepředpokládal že budu něco jíst a vyšel jsem z koupelny.
Rodiče seděli u dobré snídaně, ale pro mě nic nachystaného nebylo. Jako bych to snad čekal..
"Odcházím." prohodil jsem. Ani jeden se neozval tak jsem si to přebral jako souhlas a vyšel jsem z domu.
Byl podzim a už se ráno začalo ochlazovat tak jsem se zachumlal víc do mikiny a šel jsem ke škole.
Tam mě čekalo docela milé překvapení v podobě Chrise.
"Ahoj." prohodil směrem ke mě. Kývnul jsem že ho beru na vědomí. Chtěl jsem být hlavně sám. Jestli se do toho Chris začne míchat tak bude problémy a to jsem nechtěl.
"Co je ti?" zeptal se. Na chvíli jsem k němu vzhlédl. Zelený pohled se do mě zabodával. Věděl jsem, že mu neušla modřina na mé tváři.
Najednou se mi na chviličku zatmělo před očima. Trochu jsem zavrávoral, ale vyrovnal jsem to.
"Ta co je ti? Jsi v pohodě?" opakoval svo ji otázku.
"Jo, nedělej si starosti." řekl jsem a rychle jsem se vzdálil aby na mě nemohl křičet, nebo tak něco.

♦Chris♦
Štvalo mě, že mě ignoruje, ale asi nechce aby se do toho kdokoliv míchal. Pokrčil jsem rameny a šel jsem pomalu do třídy. Stejně mi ale neušla modřina na jeho tváři. Povzdechl jsem si.
Když jsem přišel už seděl ve třídě a nepřítomně hleděl z okna.
Sedl jsem si vedle něho a postřehl jsem jak se zachvěl. Nachystal jsem si věci na hodinu a neotravoval jsem ho. Stejně se mnou nemluvil.

♦Yuki♦
Byl jsem rád, že mě Chris už neotravuje, nebo nemá o mě starost. Takhle se aspoň do ničeho nenamočí. A já jsem zvyklý na samotu. Ale bolelo mě břicho z hladu a byl jsem unavený.
Jak přišel učitel zapisoval jsem si poslušně co říkal a potom jsem padl na lavici a zavřel jsem vyčerpaně oči.
Chris mě vzbudil jak začala přestávka a já se na něj vděčně usmál. Ale zbystřil jsem když se za mnou začali trousit holky. Pořád se ptali na to samé, co mám rád, kde bydlím, kdy mám narozeniny, jestli mám holku, nebo mi podlézaly a říkaly jaký jsem roztomilý, chytrý, že vypadám jako model a tak dál.
Už ze mě trochu opadl včerejší strach, ale stejně jsem jim nevěřil. Odpovídal jsem na některé otázky, ale měl jsem toho dost. Vstal jsem a šel jsem na záchod.
Obličej jsem si musel opláchnout studenou vodou abych zůstal vzhůru a neusínal.

♦Chris♦
Když tak najednou odešel vydal jsem se za ním. Našel jsem ho jak si myje obličej. Díval se na tu modřinu a něco zaklel. Pousmál jsem se a nenápadně jsem šel za ním.
"Ty holky jsem dost otravný, co?" nadhodil jsem. Polekaně s sebou trhnul, když si uvědomil že tam není sám.
"Nechápu, proč mě nenechají napokoji." řekl a zkoumal modřinu na tváři.
"Chtějí aby si s nějakou chodil." řekl jsem. Mírně strnul, ale potom zavrtěl hlavou.
"A potom by mě nechali na pokoji?" zeptal se.
"Ne, otravovali by tě stejně, ale ta jedna by byla za hrdinku že se jí podařilo tě sbalit."
sledoval jsem jeho reakci. Nevypadal šťastně.
"Ale to neřeš, poznají že u tebe nemají šanci a upnou se na někoho jiného." snažil jsem se ho povzbudit, ale nevypadalo, že by se mi to moc dařilo. "Pojď už bude hodina." řekl jsem a mírně jsem ho zathal za rukáv aby bral mé slova ne vědomí.
Otočil jsem se a šel jsem. Varoval jsem ho a je na něm jestli půjde nebo ne.

♦Yuki♦
Šel jsem za Chrisem na hodinu, ale udělali ze mi mžitky před očima a zavrávoral jsem. Chtěl jsem se něčeho chytnou tak jsem zavadil o Chrise, který se hned otočil. Ale nevím co udělal, protože jsem omdlel.

♦Chris♦
Díval jsem se na Yukiho a rozhodně mu nebylo dobře. Chytil jsem ho než dopadl na zem. Za chvíli se probral. Roztomile zčervenal když si uvědomil že mi leží v náručí.
"Co se stalo?" zeptal se trochu mdlým hlasem.
"Na to bych se měl ptát já." podotkl jsem. "Vezmu tě na ošetřovnu." řekl jsem když se pokoušel vstát.
"V pohodě to zvládnu." řekl a odstrčil mě od sebe.
"Proč si nenecháš pomoc?" zeptal jsem nechápavě. Omluvně se na mě podíval, ale nic k tomu nedodal. "Stejně sotva stojíš, rozhodně si musíš odpočinout." konstatoval jsem když se zadržel zdi, aby nespadl. Blbec. Nechápe že mu chci jenom pomoc? Ptal jsem se sám sebe, když se konečně podvolil mé vůli a šel za mé pomoci na ošetřovnu.
"Kdy si naposledy jedl?" zeptal jsem když slyšel jak mu kručí v břiše.
"Včera. Snídani." řekl.
"To se pak nesmíš divit že ti je zle." řekl jsem. Jenom se pousmál.
Zaklepal jsem na ošetřovně. Setřička nám otevřela a já vysvětlil problém.
"Dobře, hned mu něco dám, ty se můžeš vrátit do třídy. Nechám ho tu ať si odpočine." řekla a odběhla.
"Vidíš? Je docela milá." snažil jsem se ho ještě povzbudit, ale netvářil se nijak nadšeně.
"Dám ti potom opsat co bylo a po škole se za tebou stavím." řekl jsem. Usmál se. "Tak jo." řekl rezignovaným hlasem. Usmál jsem se a šel jsem zpátky do třídy.

♦Yuki♦
Sestřička mi přinesla nějaké jídlo. Ani jsem nevnímal co jím, měl jsem opravdu děsný hlad.
Poděkoval jsem jí trochu ustrašeným hlasem. Pořád jsem nebyl nijak nadšený z toho, že nejsem na hodině, ale co. Nakázala mi ať si lehnu a odpočinu si. Poslechnul jsem jí a usnul jsem.
Když jsem se probudil, viděl že u postele sedí Chris a se zájmem mě pozoruje.
"Ahoj." řekl.
"Proč si mě nevzbudil?" zeptal jsem se.
"Vypadal jsi tak sladce, neměl jsem to srdce tě budit." řekl a usmál se, když nad jeho poznámkou mírně rozpačitěl.
"Tady máš sešity na opsání." řekl a hodil je na mě.
"Díky." usmál jsem se.

♦Chris♦
Bylo mi trochu líto, že se probral a já nemohl sledovat jeho spící tvář dýl. Dal jsem mu ty sešity a vnitřním uspokojením jsem sledoval každý jeho úsměv. Vážně byl roztomilý.
Zavrtěl jsem hlavou. "Máš dneska čas?" zeptal jsem se. Váhavě přikývnul.
"Tak dělej ať vypadnem ze školy co nejdřív." usmál jsem se.

Blbne!

19. července 2011 v 13:23 | Kaze-chan
Už zase mi blbne blog.cz tak nevím jak to teď půjde s povídkama a se vším, nefunguje mi enter a ani skoro nic, takže asi na chviličku nebudu moc přidávat nové články, vážně gomen lidi :(

♦Jenom ty mi pomůžeš I♦

18. července 2011 v 19:58 | Kaze-chan |  Kapitolovky
Takže jsem se rozhodla dát sem ještě jednu kapitolovku. Tu minulou jsem se rozhodla zrušit a ještě jí trochu pozměnit a doladit, takže jí možná časem zase vrátím. Doufám že se vám bude líbit, bude sem tam trochu psycho, ale jenom malinko. Neřekla bych že bude mít moc kapitol tak 8, víc asi ne. Nevím co víc k tomu dodat, snad jenom že tady máte první kapitolku a že doufám že se vám bude líbit a prosím o nějaké ty komentíky. Děkuji =D

♦Yuki♦
Sedím ve svém pokoji a kolena si tisknu k obličeji. Po tvářích se mi řinou slzy. Už to udělali zase. Zase mě zbili. Jenom jsem převrhnul hrnek s čajem. Ještě teď mě bolelo celé tělo. Zaslechl jsem kroky. Rychle jsem si setřel slzy.
Matka vtrhla do mého pokoje bez zaklepání. "Co si myslíš že děláš?" rozkřikla se na mě.
"Koukej dělat úkoly do školy. A ať tě ani nenapadne mít hroší známku než 1. My tě živíme a takhle se nám ty odvděčuješ? Koukje něco dělat!" křičela na mě a práskla dveřmi.
Po tvářích se mi zase spustily slzy. Ani jsem se je nesnažil zadržovat. Vážně. Ne nadarmo se říká z deště pod okap. Sedl jsem si za stůl a svůj fialový pohled jsem zabodnul do učebnic. Dělal jsem domácí úkoly i všechny nepoviné a dokud jsem neuměl všechno perfektně nešel jsem spát.
Skončil jsem asi až v jednu. Malátně jsem vstal a došel jsem k posteli. Bolela mě hlava a byl jsem neskutečně vyčerpaný. Zhasnul jsem lampičku a přikryl jsem se. Usnul jsem bezesným spánkem.
Ráno mi zazvonil budík a já jsem ho vypnul. Bylo půl sedmé. Čas kdy vstávám. Oblékl jsem si školní uniformu. Vzal jsem si tašku a potichu jsem za sebou zavřel dveře.
Tašku jsem odložil v kuchyni, kde jsem si vzal potichu snídani, neboť oba mí adoptivní rodiče ještě spali. Potichu jsem umyl nádobí po snídani a ještě jsem nakouknul do koupelny.
Na tváři jsem měl modřinu od toho jak mě včera otec uhodil. Včistil jsem si zuby a hnědé vlasy jsem si zčesal do obličeje. Modřinu jsem si jemně zamaskoval trochou mtčinýho make-upu a šel jsem do školy.

♦Chris♦
Ráno jsem vstal za zvuku toho protivného budíku. Bylo něco okolo sedmý. Protáhnul jsem se a ještě chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabal s postele. Rychle jsem naházel věci na učení do tašky.
Narychlo jsem do sebe něco hodil a v koupelně jsem prohrábnul hřebem své uhlově černé vlasy a zašeptal jsem krátkou motlitbu u fotky svých zesnulých rodičů.
"Odcházím." zašeptal jsem do prázdného bytu a šel jsem do školy. Horečně jsem přemýšlel jestli nebyli nějaké úkoly, ale i kdyby byli už s tím moc neudělám.
Do třídy jsem vešel tak akorát se zvoněním. Pohled mi padl na jednoho kluka, který seděl úplně vzadu v mé lavici. Ještě jsem ho tady neviděl. Asi někdo nový. Viděl jsem, že po něm holky pokukují a rozhodnul jsem se jít ho omrknout.
"Ahoj." řekl jsem a sedl si vedle něj.
Vzhlédl ke mě a trochu se pousmál. Tak roztomilý. Prolétlo mi hlavou.
"Jsi tu nový?" zeptal jsem se. Přikývnul.
Povzdechl jsem si. S ním moc zábavy asi nebude.
"Promiň zašeptal a vstal. Nechápal jsem. Za co se mi omlouval? Vždyť nic neudělal, ne?
Zavrtěl jsem hlavou a nachystal jsem si věci.
Vrátil se až se zvoněním na hodinu.
Hodil po mě omluvným pohledem a mlčky si sednul. Pořád ho nějak nechápu.
Vešel učitel a všem ho představil.
Pochytil jsem, že se jmenuje Yuki. Vážně hezký jméno. Ten kluk se mi zamlouval, ikdyž byl mírně vyhublý. Povzdechl jsem si. Ten určitě nebude na kluky.
Věnoval jsem se učitelovu výkladu a pomrkával jsem po něm.

♦Yuki♦
Necítil jsem se mezi těmi lidmi dobře. Bál jsem se, že budou stejní jako moji rodiče. Nikdy jsem nic jiného než týrání nezažil a tak jsem myslel, že to tady bude stejné.
Rychle jsem psal učitelův výklad a snažil jsem se nevnímat pohledy toho kluka co seděl vedle mě.
Jenom si shrábnul vlasy víc do obličeje a dělal jsem co jsem měl. Nechtěl jsem mít problémy.
Oddechnul jsem si když se mi podařilo být celkem nenápadný. Ovšem o přestávce mě začaly otravovat všelijaký holky. Pořád se na něco ptaly a mě to děsilo.
Podíval jsem se zoufalým pohledem po mém sousedovi aby mi nějak pomohl. Zdálo se že mě pochopil protože se ozval: "Nevidíte že ho děsíte? Nechte ho aspoň ten jeden den vydechnout, zítra klidně uspořádáme tiskovku." řekl naštvaně a holky s mírným brbláním odcupitaly. Pořád se ale po mě divně dívaly.
"Dík." hlesnul jsem.
"V pohodě." řekl můj soused a usmál se.
Bylo ticho. Nechtěl jsem ho ničím otravovat a tak jsem jenom pokukoval po třídě.
"Pořád takhle mlčíš?" zeptal se mě.
"Promiň." řekl jsem automaticky a vyděšeně jsem se na něj podíval. Myslel jsem, že jsem udělal nějakou chybu.
Ten kluk se ale rozesmál.
"Nemusíš se mi omlouvat. Neudělal jsi žádnou chybu." řekl a ještě mu cukaly koutky.
Jenom jsem se usmál protože jsem nevěděl co na to mám říct. Chvíli na mě zaraženě hleděl. "Udělal jsem něco?" zeptal jsem se.
"Ne to jenom..Měl by ses usmívat častěji." řekl. Trochu jsem zčervenal a on se zase rozesmál. V tu chvíli jsem se cítil nějak divně. Neměl jsem pocit, že by mi chtěl nějak ublížit a tak jsem se trochu uvolnil.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se potichu a s trochou obav v hlase.
"Chris. Ty jsi Yuki, že?" zeptal se pro jistotu. Přikývnul jsem. Podíval jsem se na něj. Delší černé vlasy, zelené oči, plné rty a světlá pokožka. Ohodnotil jsem jeho vzhled a mírně jsem se pousmál. To jméno mi k němu skvěle padlo.

♦Chris♦
Trochu mě znervóznilo když si mě tak prohlížel, ale potom se se spokojeným úsměvem obrátil k tabuli, protože začala další hodina.
Pousmál jsem se.
Zbytek dne se mnou moc nemluvil a snažil se vypadat hlavně nenápadně. Což se mu kupodivu dost dobře dařilo. Asi v tom bude mít praxi. Přemýšlel jsem a vycházel jsem ze školy. Uvědomil jsem si, že se něco děje. Všechny pohledy byli upřené na bránu školy. Stálo před ní černé auto a z něho právě vylézala nějaká žena. Yuki tam stál a já jenom zaslechl křik a potom jsem viděl jak mu na tvář dopadla rána pod kterou se zapotácel.
"Jak sis mohl dovolit použít můj make-up?" křičela na něj ta žena.
"Jinak by to bylo vidět." bránil se Yuki, ale za to schytal další.
"Neopovažuj se mi odmlouvat!" křikla na něj. "Počkej až to doma řeknu otci!" křičela a nasedla do auta. Yuki viditělně ztuhnul. Žena na něj ještě něco křikla a odjela.
Rozběhl jsem se k němu. "Yuki." zašeptal jsem. Trhnul sebou a v očích měl strach. Podíval jsem se na jeho tvář, kde se rýsovala nemalá modřina. Neměl jsem slov. Chtěl jsem k němu vztáhnout ruku.
"Nech mě napokoji." řekl Yuki na půl chladným a na půl ustrašeným hlasem.
"To nemůžu podívej se na sebe." řekl jsem pevně.
"Není to tvoje věc." řekl a chtěl odejít. Chytil jsem ho za rameno, ale syknul bolestí.
"Prosím." zašeptal a rozběhl se pryč. Nechápal jsem to, ale nemohl jsem to takhle nechat.

♦Yuki♦
Rozběhl jsem se někam pryč. Nechtěl jsem aby se do toho Chris míchal. Mohl by mít problémy i on. Zastavil jsem a rozhodl jsem si dojít do nemocnice, kdyby to bylo něco vážnějšího.
Doktor mě prohlédl dal mi nějakou mast na to rameno a pustil mě domů.
Podíval jsem se na hodinky a sevřel se mi žaludek. Budu doma pozdě. Rozběhl jsem se.
Ale nic jsem tím nezměnil. Stál jsem před dveřmi našeho domu. Bylo 14:35. Pět minut po limitu.
Otevřel jsem dveře. Za nim istáli oba rodiče a mračili se.
"Omlouvám se." řekl jsem hned, ale od otce jsem schytal ránu.
"Jak ses opovážil přijít pozdě a sahat na matčiny věci?" zeptal se a praštil mě znovu.
"Omlouvám se, nechtěl jsem, ale musel to použít abyse neměli problémy kdyby se někdo ptal." řekl jsem rychle a nakrčil se v očekávání další rány. Ta ale nepřišla a tak jsem se opatrně podíval na rodiče a čekal jsem co udělají. Vypadalo to, že mi to odpustili, ale potom se zase začali mračit.
"Dobře, ale to nic nemění na tom že jsi přišel pozdě." řekl otec a ještě než mě praštil jsem ze sebe vychrlil: "Byl jsem v nemocnici aby mi dali něco na to rameno." otec se zastavil a vyštěkl:
"Dobře, dneska jsi bez oběda a padej dělat úkoly!" matka mě spražila nenávistným pohledem a já jsem rychle vyběhl do schodů a potichu jsem za sebou zavřel dveře.
Sjel jsem po nich na zem a zase se mi spustily slzy. Díky bohu, že dneska skončili brzo. Setřel jsem si slzy a chystal jsem se do školy.
Skončil jsem a měl ještě čas než měla být večeře. Zapnul jsem noťas který jsem si tajně koupil za peníze co mi občas dávali. Jenom jsem mrknul na net a hned jsem ho zase vypnul a schoval když se blíži kroky.
"Už je večeře!" křikla na mě matka přes dveře a párkrát na ně zabušila. Povzdechl jsem si a ujistil jsem se, že je všechno správně a noťas je schovaný a šel jsem do jídelny, kde na mě už rodiče čekali s mírně nenávistnými pohledy jako vždy.

Kam dál